Mezigenerační problémy, ztracená mládež a mlživá budoucnost. To vše je věčným tématem lidstva po dobu tisíce let. Avšak v dnešní době se k tomu přidává virtuální svět, který se postupně stává novou realitou, ve které trávíme více času. Je stále v našich silách propojit společnost a zbavit se propasti mezi matkou a dcerou, uhladit konflikt mezi učitelem a žákem nebo zaujmout předškoláka skutečným čtyřlístkem místo pixelové napodobeniny? O tom všem se za chvíli pobavíme s člověkem, co se této problematice věnuje už více než 20 let. S člověkem, co si slíbil, že udělá maximum pro více smysluplné školství, kde má být hlavním cílem budování silné a cílevědomé osobnosti, která je v harmonii se sebou a společností kolem. Tímto člověkem je Mgr. Karla Hrbáčková, Ph.D. – pedagog, vědkyně a osoba, které knihovna už nechce půjčovat knihy, protože jich má už více než knihovna.
Dobré odpoledne, paní Hrbáčková. První zásadní otázka, opravdu jste Karla Hrbáčková?
No, ano, to jsem.
Tak to je skvělý začátek. Věděla jste, že v Česku máme jenom pouhých 85 žen jménem Karla?
Tak to jsem nevěděla. Zajímavé…
Bylo by skvělé uvést čtenáře do kontextu oblasti, ve které působíte. Kdybychom to měli nějak hrubě zaškatulkovat, co by to byl za obor?
Pokud bych to měla zjednodušit, řekla bych, že je to je mezi pedagogickou psychologií a sociální pedagogikou. Začala jsem jako učitelka na základce, ale životní cesta mě postupně dovedla k doktorátu z pedagogiky, která má při hlubším zkoumání blízko také k psychologii a sociologii.
Když už jste zmínila slovní spojení „životní cesta“, co bylo klíčovým okamžikem ve Vašem životě, kdy jste se rozhodla působit v tomto oboru?
Startem byla školka. Naprosto jsem nesnášela školku a spaní tam bylo pro mě mučením. Také jsem měla velkou averzi vůči základní škole. Důvodem byla obrovská absence pochopení mezi pedagogy a dětmi. Nedostatek svobody, potlačení osobnosti a omezené možnosti se rozhodovat. To vše tam bylo. A tak negativní zkušenosti a dlouhodobá nespokojenost zrodily velkou motivaci zlepšit systém školství. Nicméně střední a hlavně vysoká škola mi přišly jako nejlehčí a nejvíce smysluplné.
Chodila jste na soukromé nebo státní instituce?
Mateřská a základní škola byly tradiční. Střední jsem měla soukromou podnikatelskou. Tam jsem si mohla vybrat předměty, co mě opravdu zajímaly a začít si budovat užší profesionální profil. Díky tomu, že mě to opravdu zajímalo, byla jsem motivovaná se učit především pro sebe a ne pro dosažení lepší známky. Ale musím podotknout, že stejně se všechno odvíjí od učitele. Dokonalý pedagog může být i na tradiční škole, akorát je automaticky limitován současným, ale přesto zastaralým systémem.
Zmínila jste, že během střední jste studovala z vlastního zájmu a ne kvůli sociálním normám. To by znamenalo, že s vlastní motivací by měl automaticky přicházet i vlastní systém, který by Vám pomohl k dosažení cíle. Chápu to správně?
Ano.
Tím se dostáváme k vašemu dlouhodobému výzkumu, kde, řekl bych, bude klíčovým slovem autoregulace. Dokonce i ve Wikipedii jste jedním z hlavních zdrojů tohoto pojmu. Mohla byste nám vysvětlit, co je to za terminus technicus?
Určitě. Autoregulace v kontextu mého oboru by se dala přeložit jako autonomní učení, vlastně je to schopnost žáka učit se a ovládat své učení. Žák vědomě usiluje o dosažení vlastního cíle a zároveň zodpovídá za proces a samotný výsledek. Obecně by správná autoregulace měla naučit jedince řídit si svůj život samostatně a chápat zodpovědnost za své činy.
Než se ponoříme do větší hloubky, musím Vám položit podstatnou otázku. Pokud bychom si udělali spektrum, které začíná myšlenkou J. Locka, že každé dítě od narození je tabula rasa (čistý list) a končí názorem R. Sapolského, že celý život už je v podstatě určen kombinací vašich genů, kde je podle Vás pravda?
Klasicky by se dalo říct, že pravda je někde uprostřed, ale… Vždy je tam nějaké ale. Musíme si uvědomit, že v mém oboru je těžko něco generalizovat, skoro každý případ je osobitý. Každé dítě bude posunuto od toho středu spektra někam jinam a jinak daleko. A s tím je třeba počítat. Právě proto se některé dítě může učit autoregulaci už v pouhých 2 letech a jiná osoba bude mít problémy i v 45 letech. Ale samotná genetika bez vhodného vzdělávacího systému geniálního odborníka neudělá.
Dá se autoregulace naučit normálně doma? A pokud ano, tak do jaké míry a jak?
Ano, základní autoregulace může začít v domácím prostředí. Většinou se dá už rozvíjet v předškolním věku. Je dobré začít něčím malým, například nechat se dítě rozhodnout, jaký úkol si udělá jako první nebo s čím pomůže v domácnosti. Pokud uvidíte, že ty úkoly zvládá a že už ani nepotřebuje váš dozor, tak můžete zkusit něco těžšího s vyšší zodpovědností. Je také nutné vědět, že podle výzkumů příliš dominantní rodič výrazně snižuje autoregulaci dítěte. Dítě se neučí rozhodovat samo, ale jen plní rozkazy. Stejně tak je tomu i ve škole, což může mít za následek, že i v dospělém životě bude jen plnit cizí instrukce místo vytvoření svých vlastních.
Někteří naši čtenáři by mohli připomenout tenkou hranici mezi zdravou svobodou a drzým chováním. Prý je dnes nedostatek respektu vůči učitelům. Jak to vidíte Vy?
Malá autorita vůči učitelům je většinou daná podstatou samotné autority. Jestli je zasloužená a reálná anebo je nepřirozená a vynucená. Žáci to velice rychle poznají. Zvlášť v pubertálním období, kde jsou první vážnější pokusy o začlenění do hierarchie a nalezení svého místa ve společnosti.
Když už jsme se začali bavit o generačních konfliktech a máme v plánu i probrat Váš slibný projekt o problematickém digitálním chování, nemohu si dovolit nevzpomenout na nedávný mini-seriál od Netflix s názvem Adolescent.
Ano, viděla jsem. Seriál se mi líbil, hlavně díky tomu, že je to ukázka toho, že se násilný incident může stát i v průměrné, slušné rodině. Dnes je podstatným problémem velká generační propast a malá touha jí zmenšit, hlavně ze strany starší generace.
V seriálu hrálo podstatnou roli prostředí, virtuální prostředí, ve kterém dnes trávíme spoustu času. A Váš nový projekt s názvem SEBEREGULACE DIGITÁLNÍHO CHOVÁNÍ byl vybrán Grantovou agenturou České republiky. Mohla byste nám povědět, jaká je aktuální problematika digitálního chování a jak to může ovlivnit autoregulace?
Bylo by dobré začít faktem, že digitální svět už je naprosto normální součástí našeho světa. Podle statistiky stráví průměrný uživatel na internetu téměř sedm hodin denně, přičemž na sociálních sítích stráví průměrně dvě a půl hodiny denně.
Není to chvilka.
Pro určení toho, „kolik je příliš mnoho“, vědci různě definovali „nadměrnost“ od více než 4 hodin denně. V České republice užívá sociální sítě rizikově, tj. 4 a více hodin denně, 25-30 % žáků základních škol a 45-50 % studentů středních škol. Ale je nutné uznat, že strávený čas nekoreluje přímo s možným problémem. Větším náznakem je impulzivní, bezcílné používání digitálních technologií s potíží se odpoutat, což má negativní dopad na duševní zdraví dětí. Tento model chování je pozorovaný především u dívek, které také tráví na sociálních médiích mnohem více času než chlapci, což vysvětluje prudší zhoršení duševního zdraví u dívek než u chlapců.
Doufám, že tento rozhovor není důvodem problematického digitálního chování u čtenáře. Mohla byste na závěr říct jednu radu pro rodiče, učitele a žáka?
Pro rodiče: Najděte si vyvážený přístup, jak podpořit dítě v hledání vlastní životní strategie.
Pro učitele: Podívejte se na situaci očima dětí. Všichni jsme byli dětmi.
Pro žáka: Jdi za tím, co chceš.
autor rozhovoru: Danila Gorgol